Obdivuju!...

 O rakovině jsem si začala zjišťovat něco po přečtení tohoto článku: Klik. (Možná sem pak sepíšu něco, co zaujalo mě).. Tento článek mě hned od prvního přečtení fascinoval tak, že jsem ho četla pořád dokola a k tomu jsem si prohlížela i fotky. Obdivuju člověka, co musí toto prožívat a přitom se snaží žít normální život.
    Dneska jsem náhodou objevila ještě tento článek: Tadyk.
   A ten mě opět dovedl k hlubokému zamyšlení. Ten člověk věděl, že ho už nedovedou vyléčit, věděl i to, že mu moc času nezbývá. A i přesto, si dovedl zbytek života užít! Kdo by toto zvládl? Podle mého názoru, by většina lidí co by nespáchali sebevraždu byli věčně v depresi a počítali či odhadovali kolik času jim ještě zbývá. Tento člověk musel mít úžasnej přístup k životu, kterýho si vážil a nechtěl promrhat ani chvilku. Čímž určitě hodně pomohl i svým blízkým. I jeho písnička mi přijde úžasná a přijde mi, že z ní vyřazuje jeho klidnej pohled na svůj osud a jeho úžasná dovednost užívat si vše:
  And we’ll go up, up, up. But I’ll fly a little higher... It won’t be long now, it won’t be long now.....
  We’ll float up in the clouds and we’ll never see the end.....
  We’ll go up in the clouds because the view is a little nicer.....
Překlad je Tadyk.
    Z takových lidí by si mělo vzít mnoho ostatníchda příklad. Ti co řeší každou kravinu, mají věčně špatnou náladu (neříkám že já ne).. 
    Právě mám před očima na monitoru nalepenej citát: Žij každý den, jako by měl být tvůj poslední. Těžko se to chápe, ale je to tak. Nikdy nevíte jak a kdy váš život skončí. Další věc, která mi přijde smutná. Proč sebevrahové (kolikrát i kvůli kravinám) klidně promrhají svůj život? Ať už se vám děje cokoliv, podle mě by si měl každý svého života vážit.
 Prostě: ,,Život je dar, naděje umírá poslední! ♥" (z písničky od Marka Ztracenýho)... 
 

    
Dál jsem se dočetla:
Tadyk 
Tadyk