Když mi ve 4 ráno zvonil budík, došlo mi, že jsem vážně magor, potom, co jsem spala tři hodiny mám někam jít? Zvládla jsem se ale přemoct a přemístila jsem se do kuchyně abych si udělala čaj, bez kterýho bych asi zmrzla okamžitě.
Ve čtvrt na pět už volala Zuzka, která měla za úkol mě vzbudit kdyby byl budík neúspěšnej. V našem rozespalým rozhovoru jsme prohodili jenom pár slov a já jsem se šla dál připravovat. Chvilku před pátou jsem už vyšla ven, vzala Flouwuli a šli jsme. Celá vesnice ještě spala, tak jsem se aspoň nemusela bát mít skoro celou cestu Flouwulu puštěnou. Když jsem si hned po odchodu z domu uvědomila, že cca před měsícem jsem se v tuto dobu vracela domů těšíc se do postele, došlo mi již po druhé, že jsem vážně magor.
Cestou jsem chvilku telefonovala se Zuzkou vycházející chvilku po mně. Když jí cca za tři minuty měl jet vlak a ona byla ještě u baráku, nechápala jsem její klid. Ten jí očividně přešel po větách: ,,On ten vlak už asi jede"... ,,Ty vole on tam už stojí!".. Vypnula mě a zachvilku už volala, že vlak stihli. To my už jsme s Flouwulí čekali na zastávce. Z vlaku naštěstí někdo vystupoval, takže jsme se tam dostaly v pohodě. Zjištění, že z vlaku do vlaku asi moc telefonovat nepůjde bylo celkem špatné. Ale vzhledem k tomu, že jsme za čtvrt hodiny vystupovali, jsme se s Flo nestihli ani nudit. V Ústí naštěstí vystupovalo hodně lidí, takže jsem se dveří opět nemusela ani dotknout. Nějak jsme se vymotali z nádraží a podél kolejí jsme šli na jinou zastávku na proti Zuzce s Arim. Podcházeli jsme dva mosty a nenarazili jsme pod nima na žádný feťáky! První vele úspěch za námi! :D..
Povedlo se nám dojít na zastávku, protože jsme museli ještě čekat, zatím jsme trénovali couvání do schodů. Po chvilce volala opět Zuzka, že jim vlak zastavil na té zastávce jak nám. Takže jsme se opět obrátily a šli jsme jim naproti. Po setkání Flouwule chvilku pásla Ariho, a až když na ni Zuzka promluvila se k ní radostně rozběhla ji přivítat. Cestou jsme se nachvilku zastavili v podchodě a u nějaké sochy aby jsme mohli fotit. Když jsme došli na místo, a zjistili jsme, že pochod byl už v sobotu a né v neděli jak jsme si obě myslely, rozhodly jsme se, že půjdeme sami tu stejnou trasu! :D..
Chvilku nám trvalo, než jsme našli tu správnou barvu po které jsme měli jít. Když se nám to konečně povedlo mohli jsme vyjít. Chvilková cesta po chodníku přes město a pak už někam zabočení mimo lidi. Zuzka měla mapu, takže veškerá orientace byla převážně na ní. Naše tempo bych nazvala extrémně pomalým s většíma fotícíma přestávkama všude možně. Chvíli jsme šli po asfaltce a pak už převážnou část cesty lesem. Celkem nás překvapilo, kolik tam všude ještě bylo sněhu a ledu. Flouwuli jsem měla na postroji připnutou na pás (půjčenej od Zuzky) což ještě přispělo k tomu, že se nám po tom ledě šlo ještě hůř. Chvilkama se nám povedlo padat i cca po dvouch metrech. Zuzka se rozhodla, že když už ji stahuju pokaždé na zem taky. si ze mě bude dělat matraci- proč nepadat místo ledu na mě že jo? :D... Možná by jsme měli rychlejší tempo, kdyby jsme po každým pádu nedostali šílenej záchvat smíchu, kterej přispěl k dalším pádům :D.. K tomu se Flouwule ještě rozhodla, že bude kácet stromky- občas zvládala i tři zároveň! :D.. Ani né v půlce cesty jsme zjistili, že jsme nějak podcenili množství jídla a už nám žádný nezbylo- šílené to zjištění! :D.. Naše přestávky vypadali po většinou tak, že Zuzka spadla a nechtělo se jí vstávat, proto se rozhodla, že si uděláme přestávku. Po chvilce stání nad ní jsem přemlouvání vzdala a sedla (no spíše lehla) jsem si vedle ní voda nevoda, bahno nebahno.. Po jedné takové přestávce, kdy jsme měli z něčeho opět záchvat smíchu, jsme si po chvilce uvědomili, že vlastně ležíme na té hnusně cestě zrovna u silnice. Jestli nás někdo viděl, tak opravdu netuším, co si o nás mohl myslet! :P.. Po této přestávce nás čekal kopec, kterej bylo zajímavý vyjít. Když se při jednom kroku posunete o půl metru po ledě dozadu, tak vám i tak krátkej kopec bude trvat vyjít extrémně dlouho!...
Když před extrémním kopcem dolů (možná v něm mělo být něco jako schody, ale všude byl led) uviděla srnky a chtěla jít nutně za nima (přiznávám, že jsem celej den na pozitivku ,,mírně" kašlala) jsem tu příšerku šupla Zuzce. Opravdu by mě nenapadlo, že ta si sedne a bude Flouwulu ještě povzbuzovat aby ji dotáhla až dolů :D..
Tímto tempem jsme se dostali k nějakým lavičkám a stolu někde v lese. Byla zima, jídlo jsme neměli- už i to co bylo podle obalu pojmenované kyselé špagety jsme zvládli cestou dojíst :D.. Ale i tak jsme si sedli, rozdělali na stole mapu a čučeli, kudy že to půjdeme dál. Zuzka to odhadovala cca na 6 km. Po chvilce jsme vyšli a po pár metrech jsme potkali rozcestník. Šla jsem se na něho podívat. Zuzka už šla pomalu dál, ale když uviděla můj výraz, šla se podívat taky. Místo odhadovaných 6 km rozcestník ukazoval 12 km.
12 km přes louku, kde šíleně foukalo a všude byl led. Rozhodli jsme se, že teď už půjdeme, jakože fakt půjdeme. Přišly jsme na zajímavou věc a to, že když nekecáme a nedostáváme záchvaty smíchu, tak najednou chodíme i rychle! :D.. Pouštěly jsme písničky z mobilu a cesta ubíhala celkem rychle. Z 12 km bylo po chvilce už jenom 6,5. Z 6,5 km zachvilku 2. A po chvilce už jsme byli v Ústí, od Tesca podle cedule už pouze 900 m! Jak úžasnej to pocit! :D..
Kdo nás v Tescu viděl, netuším co si o nás mohl myslet. Do košíku jsme naházeli celkem dost věcí a rychle spěchali za piskama s doufáním že moc (vůbec :D) neječeli!. Venku jsme psiska odepnuly od sloupu a nachvilku si sedli na zem. Nad mojema asi trochu hlasitějšíma výkřikama, někdo kroutil dokonce hlavou, ostatní se kromě divných pohledů nijak nevyjadřovali.
Po chvilce jsme zjistili, že když pohneme, stihneme dřívější vlak. Pobrali jsme batohy a psiska a začali jsme spěchat. U silnice jsme zjistili, že přechod je daleko a proto ze mě najednou vypadlo: ,,Po tomto autě dem!".. Lidi na chodníku to podle výrazů považovali za nálet. Ale my jsme to dali! A nepřejelo nás auto! Fajn to pocit! :D.. Po chvilce nám došlo, že jsme vlastně zvládli běžet- ještě lepší to pocit! :D..Na vlakáči jsme rychle koupili lístky, rozloučili jsme se a s Flouwulí jsme opět nastupovali ve vlaku. Ještě nás čekala dvou kilometrová cesta domů od vlaku. A pak už jsme byli doma! S pocitem, že za sebou máme úžasnej den, s pocitem, že mám tu nejlepší kámošku co jsem kdy měla.. A s pocitem že už zítra budu opět sedět ve škole a čučet do blba :D :P...
♥ nemám slov :) ..
OdpovědětVymazat