Obdivuju!...

 O rakovině jsem si začala zjišťovat něco po přečtení tohoto článku: Klik. (Možná sem pak sepíšu něco, co zaujalo mě).. Tento článek mě hned od prvního přečtení fascinoval tak, že jsem ho četla pořád dokola a k tomu jsem si prohlížela i fotky. Obdivuju člověka, co musí toto prožívat a přitom se snaží žít normální život.
    Dneska jsem náhodou objevila ještě tento článek: Tadyk.
   A ten mě opět dovedl k hlubokému zamyšlení. Ten člověk věděl, že ho už nedovedou vyléčit, věděl i to, že mu moc času nezbývá. A i přesto, si dovedl zbytek života užít! Kdo by toto zvládl? Podle mého názoru, by většina lidí co by nespáchali sebevraždu byli věčně v depresi a počítali či odhadovali kolik času jim ještě zbývá. Tento člověk musel mít úžasnej přístup k životu, kterýho si vážil a nechtěl promrhat ani chvilku. Čímž určitě hodně pomohl i svým blízkým. I jeho písnička mi přijde úžasná a přijde mi, že z ní vyřazuje jeho klidnej pohled na svůj osud a jeho úžasná dovednost užívat si vše:
  And we’ll go up, up, up. But I’ll fly a little higher... It won’t be long now, it won’t be long now.....
  We’ll float up in the clouds and we’ll never see the end.....
  We’ll go up in the clouds because the view is a little nicer.....
Překlad je Tadyk.
    Z takových lidí by si mělo vzít mnoho ostatníchda příklad. Ti co řeší každou kravinu, mají věčně špatnou náladu (neříkám že já ne).. 
    Právě mám před očima na monitoru nalepenej citát: Žij každý den, jako by měl být tvůj poslední. Těžko se to chápe, ale je to tak. Nikdy nevíte jak a kdy váš život skončí. Další věc, která mi přijde smutná. Proč sebevrahové (kolikrát i kvůli kravinám) klidně promrhají svůj život? Ať už se vám děje cokoliv, podle mě by si měl každý svého života vážit.
 Prostě: ,,Život je dar, naděje umírá poslední! ♥" (z písničky od Marka Ztracenýho)... 
 

    
Dál jsem se dočetla:
Tadyk 
Tadyk 

A bude normální! :D..

  Tak už konečně něco ze psí stránky :)..
Už to jsou tak tři měsíce, co se snažíme o pozitivku. Asi první impuls jsem dostala na tábor ve Svojanově. Půl roku jsem to nijak neřešila, až na Vánoce jsem dostala knížku Svého psa nestřílejte.  Hned po prvním přečtení jsem se příhlásila na přednášku Františka Šusty. Na facebooku jsem si psala s jednou holčinou, což mě ujistilo, že by jsme tím mohli něčeho docílit. Pak jsem náhodou objevila článek o Messim od Terky Hladké, což mi dalo hodně velkou naději. Prolízala jsem internet, knížku svěho psa nestřílejte jsem přečetla ještě dvakrát, k tomu ještě knížku Jak trénovat nemožného psa aneb I prasátka mohou létat. Začala jsem se věnovat do té doby bojácnýmu morčeti krčícímu se v rohu klece. A v únoru jsem (s angínou) jela na přednášku do Pardubic. Tam jsem si hezky ujasnila věci, co mi nebyly do té doby jasné, dozvěděla jsem se plno věcí, o kterých jsem do té doby ani neslyšela, načmárala plno poznámek, ke kterým se vracím stále. Po příjezdu jsem ještě týden nemohla kvůli angíně ven, což znamená, že jsem měla aspoň hodně času nad vším popřemýšlet a pročíst na internetu plno dalších věcí. Během toho týdne jsem se věnovala morčeti, který na tom už bylo tak, že se přestalo bát téměř úplně. Naučila jsem ho pomocí klikru dávat ťapku a skoro jsme dodělali otočku.Ale zpátky k Flouwule- začly jsme používat hodně klikr, začly jsme zlepšovat přivolání v klidu, zlepšovaly jsme poslušnost (chůzi u nohy, ...), začly jsme hrát různě hry na sebekontrolu, začly jsme budovat oční kontakt, pomalu se učím rozeznávat co má právě v plánu udělat.
     Potom když jsem se léčila doma s hlasivkama jsem si přečetla knížku od Desenskýho- Jak poznat psí duši. Jeho metody se mi sice nelíbí, ale knížka mi přišla zajímavá. Proto jednou, když mě Flouwule naštvala na procházce jsem použila jednu věc z jeho knížky, což nám hodně pomohlo!.. Nemůžu vůbec říct, že by jsme cvičily jenom PM, taky nemůžu říct že bych toho o pozitivce věděla nějak moc. I tak ale vidím u toho cvoka pokrok- u srnek jsme se dostaly tak daleko, že občas se nám povede zalehnutí, občas odvolání. A i u nich uplatňujem něco z pozitivky.
   Když jsem ju brala včera do školy (vstávaly jsme ve 4), ve 4:50 nám jel bus, šly jsme se projít se Zuzkou a Arim. Flouwule se držela hezky u nás, nevydávala se na žádný samostatný objevný cesty. Po škole když jsme čekaly na Zuzku jsme se šly projít, Flouwulu jsem zvládala v pohodě odvolat i když na proti nám jel někdo na koni (dřív by za ním běžela i kilometr daleko). Ukázala jsem jí koně a kozy přes ohradu. A potom už jsme šly počkat do školy. Cestou na busák jsme zůstaly ještě chvilku na hřišti, vyndaly jsme frisbeečka. A potom zvládla jít přes město hezky na volno. Vidím to jako aspoň nějakej pokrok, když ještě před třema měsícema jsem se ju bála pustit pomalu i na prázdné louce! :)..

Česko čelí nejvyššímu ročnímu nárůstu případů HIV infekce

Celkem mě tento článek zaujal:
http://www.novinky.cz/zena/vztahy-a-sex/300200-cesko-celi-nejvyssimu-rocnimu-narustu-pripadu-hiv-infekce.html

Jsou lidé, kteří jsou osobnostmi a lidé, co nosí značky..

  Opět zjišťuju, jak moc jsem ráda za to, co mám..
Když jsme ve škole po praxi museli čekat na začátek laborek, pustili jsme si film zkažená mládež. Kromě toho, že mě šíleně překvapil konec, se mi líbila ještě jedna věta: ,, Jsou lidé, kteří jsou osobnostmi a lidé, co nosí značky" (Přesný znení si už nepamatujuí).. Ne, opravdu si o sobě nemyslím, že jsem osobnost, ale kdo mě zná ví, jak se většinou oblíkám.. Rifle ze sekáče, tříčtvrťáky od větnamců, mikina z výprodeje ze sportisima a bunda ze sportisima (bez výprodeje! :D).. A toto mi většinou doplňují moje tenisky za stovku.. Ale vyhovuje mi to!.. Já, co s sebou dost často tahám toho černobílýho šílence, já co projdu každým křákem v dohlednu a v klidu po sobě nechám skákat každýho psa co potkám si na sobě nedovedu přestavit už nic moc jinýho:D..  Značkový rifle? Na co, když jsem schopná si sednout i v přeplněným autobuse na zem?.. Značkovou mikinu? Na co když mám Flowču věčně na zádech nebo trénujem vaulty?..
       Ne, k tomuto článku mě nedovedl jenom film.. Byla to hlavně dnešní debata dvou holek.. Kámoška na sobě měla bílý kalhoty, boty na podpatku a tričko k tomu se hodící.. A potkali jsme venku jednu holku: ,, Jé! Ty máš hezký kalhoty, kdes je koupilas?"... ,, Fááákt? A kolik stály?"... ,,Jééé a ty boty sou luxusní!"... A v tomto duchu probíhala velká část jejich rozhovoru.. Já jsem tam jenom stála a poslouchala.. Čučela na moje tříčtvrťáky na kterých mi zrovna přistála slina od toho černobílýho paka vedle mě a v duchu jsem si říkala, že takle dopadnout rozhodně nechci.. A jejich debata se rozvíjela dále: ,,A tamta si koupila krátký šaty, aby tě naštvala"... ,,Ona a šaty? Kdyť i sukni nosí, tak, že by jí mít ani nemusela".. To už jsem nevydržela a poodešla jsem kousek dál. Začala jsem si hrát a povídat s tím cvočkem, kterej na mě už nějakou dobu házel nechápavý pohledy: ,,Toto nechceš poslouchat, poď si hrát! Co mám dělat? Nudííím seee! Dám ti packu! Chceš?"...  Ano! I s tím psem mi přijdou rozhovory zajímavější než s určitýma lidma o tom, kolik kde co stálo, jak se oblíká tamta a tamten..
        Prostě, rači než mít styl oblíkání alá kurva zůstanu u mojeho stylu nestylu, který mi doplňujou různě zbarvené chlupy od těch mojich cvoků!..
        Nechci, aby jste si po přečtení tohoto článku o mně mysleli bůh ví co, né že bych se vůbec nezajímala o to, co si vezmu na sebe. To zase ne.. Ale prostě co je moc, to je moc ;)...

Děsí mě, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí :(..

  Každý den hromada lidí po celém světě řeší nedůležité věci. Peníze, práci, vzdělání,... K čemu toto všecko je, když nikdy nevíte, kdy váš život může skončit? Nikdy nemůžete vědět, co vás nebo vaše blízké zítra potká. Proč se tedy všichni hádají kvůli blbostem, když je možné, že se vidí už úplně naposledy?.. Proč si lidé neváží toho, co mají v současnosti a chcou stále víc a víc, když přitom většina už to nejcenější stejně má - život, rodinu, přátele...
    Zkuste se zamyslet po každé hádce - bylo to nutné? Není lepší, se zkusit navzájem pochopit, respektovat rozdílné názory, porozumět si a mít prostě jenom radost z toho, že ten druhý je?  Zamyslete se ještě jednou- když by jste přišli o blízkou osobu, nemrzelo by vás to o to víc, když by vaše poslední slova s ní byly akorát nadávky v záchvatu nenávisti?
    Hromady lidí si neváží života a ještě mají ten názor, že ho mají celý před sebou. Může se stát ale cokoliv! Úplně cokoliv! Jste zdraví? Máte rodinu a přátele? Važte si toho! Né každý má takové štěstí!

R.I.P

Pokusy na zvířatech

 Náhodou jsem narazila na toto video, celkem mě překvapilo, kolikati let se tito tvorové mohou dožívat. Proč je lidé nemohou nechat v klidu si užívat života? Proč jim toto vůbec dělají? Je nějaká šance, že to někdy bude jiné?