Mám nad sebou na okně kytku, ani nevim co to je za druh, kytky mě nikdy nijak zvlášť nebraly. Ale všímám si, že touží po vodě. Její hnědé usychající listy přímo volají po troše vody. Naprosto ji chápu a proto i přesto kolik je hodin jí pro ni zajdu.
Před 14 dnama jsem měla asi podobné pocity. Sucho v krku, klepavka, myšlenky mimo realitu a potřebovala jsem vodu, hodně vody. Pouze ta na moje vysvobození ale nestačila. Klepavka přetrvávala, myšlenky stále v haji..
Já ale narozdíl od té kytky jsem si za to mohla sama. A nebo jsem už taky spadla pod vliv dnešní zkažené doby? NE! Jenom to ne! Už jenom ta představa, že by to tak mohlo být, mě děsí! Já kolem sebe mám prostě stále kousek mojeho nezkaženého světa, do kterého pouštim jenom ty, kteří si to opravdu zaslouží!
No.. I když.. Za poslední dobu jsem si můj dokonalej svět kolem sebe asi ,,trochu" pokazila. Za poslední dobu... To znamená, že to bude už odhadem rok, co k sobě nebezpečně blízkou pouštim ty, kteří jsou už beznadějně zkažení dnešní dobou. Popravdě.. Je mi jich líto, oni se o hodně připravují. Já jenom doufám, že tento velkej kolotoč nestrhne i mě..
Žádné komentáře:
Okomentovat