Běžim, běžim, kde to seeem?

Mám ráda naše víkendový objevný procházky. A taky mám celkem štěstí, že jako jediný pozitivum naší vesnici je právě to, že můžem stále objevovat kolem nová místa. Skoro ze všech stran máme louky, lesy. A proto hodně víkendů trávíme na delších objevných procházkách. Cestou si nádherně vyčistím hlavu, připadám si aspoň chvilku naprosto úžasně, bez problémů, bez učení. Jenom ticho, psiska a všude kolem les, les a les.

     Začli jsme s Flouwulí s pozitivkou- jak se můžete dočíst na jiné stránce blogu. A to taky znamená, že zatím Flouwuli pouštím jenom tam, kde si jsem jistá že zareaguje 100% na první zavolání. S její energií bych jí ale nemohla udělat aby jsme chodili někde pomalu na vodítku a proto jsme tento víkend začli s běháním. Flouwule má postroj (na tahání ne zrovna nejvhodnější, proto jí chci objednat i kvůli kolu lepší), nějak jsem si ji připla k sobě abych měla volné ruce a běželo se mi líp. Šerča naše nadšení nijak nesdílela, ale tak co jí zbývalo :D...
    To že Flouwule někde z kopce zatáhne trochu víc, a já se na tom tajícím sněhu neudržim a spadnu se stalo po chvilce už normální. Včera jsme vydrželi běžet třičtvrtě hodiny v kuse (když nepočítám moje přestávky na zvedání ze země a chvilkovou chůzi, když se Flouwule roztahala už moc). U Flouwule to není žádná extra výdrž, ale u sebe jsem se celkem divila (no ok když vás někdo táhne tak se běží jinak :D). Dneska jsme se rozmysleli, že půjdem někam do lesa. Vzhledem k tomu, že jsem na tom s orientačním smyslem šíleně. A jsem stejnej strašpytel jako ty dvě příšerky, tak bývají naše objevný procházky pokaždé celkem zajímavý. Dnešní běhání jsem původně plánovala tak maximálně na hodinu.  Když jsme ale po té hodině byli teprve někde v lese a netušila jsem ani směr jakým by jsme se mohli vydat, došlo mi, že to bude asi trochu na dýl. Procházeli jsme kolem dvouch opuštěných chatek u lesa a moje fantazie samozřejmě začla hned pracovat. A kdo mě zná aspoň trochu tak ví, že moje fantazie vymýšlí jedině šílenosti. Dali jsme se tada opět do běhu na stranu, která se mi zdála že by mohla víst do vesnice. Když jsme doběhli ale k nějakýmu ještě hustějšímu lesu, kterým by se nám špatně prodíralo, došlo mi že toto rači riskovat nebudem a vrátili jsme se zpátky zkusit nějakou jinou cestu (samozřejmě kudy jsme tam došli jsem už úspěšně zapoměla). Šli jsme asi dvacet minut po louce vedle lesa a najednou se před náma zjevila vesnice! Dokonce ta správná vesnice! Tak toto je jedna z mála situací kdy ji vidim opravdu ráda! Domů jsme se dostali za tmy, všichni tři úplně promočení, ale i ta nejhyperaktivnější příšerka se taháním aspoň trochu unavila (no, opravdu jenom trochu)..